Český výrobek na trhu – jak
ho poznáme?
(Tisková zpráva Sdružení českých spotřebitelů)
(text ke stažení Zde )
Praha, 2014-11-17. Spotřebitel nemá mnoho nástrojů, jak se „spolehlivě“
orientovat ohledně bezpečnosti a kvality výrobků a služeb na trhu.
V orientaci mu mají napomoci značky kvality, které jsou používány pro
potraviny i výrobky nepotravinové, a i pro služby.
Skutečnost je ovšem taková, že důvěryhodnost značek je různá a nezřídka
spíše problematická. Spotřebitel se není schopen v přemíře značek
orientovat a neví, na které se spolehnout, jak je odlišit s ohledem na
jejich přidanou hodnotu, pokud nějakou vůbec mají. Sdružení českých
spotřebitelů nedávno hodnotilo značky pro kvalitu potravin na trhu; z 12
prověřovaných značek splnily přijatelně základní kritéria stanovená sdružením pro
značku kvality pouze dvě značky: To není pro spotřebitele dobrá zpráva.
Pro mnohé spotřebitele je nyní důležitý původ potraviny. Nebudeme zde
nyní rozebírat, zda je to skutečně hodnověrná informace o kvalitě produktu.
Skutečností je, že výroba i obchod tuto vlnu využívají a stavějí na ní při
dodávání a prodeji potravin. „Český výrobek“ je nyní prostě dobrou značkou a
takové označení dobrým marketingovým nástrojem. Problém je, že český výrobek
není legislativně definován a každému subjektu je v zásadě umožněna
vlastní interpretace a postupy.
Lze proto vítat, že Ministerstvo zemědělství připravilo návrh vyhlášky
o způsobu označování potravin. Jeho součástí je i pokus „standardizovat“ pojem „česká
potravina“ stanovením určitých kritérií.
Vyhláška samotná bude
spotřebiteli nesporným přínosem. Upřesňuje totiž řadu omezení ve vztahu
k označení potravin, které výroba i obchod široce využívají, či lépe
zneužívají. Jedná se o pojmy typu „domácí“, „čerstvý“,
„živý“, „čistý“, „přírodní“ nebo „pravý“, které často uvádí spotřebitele v omyl.
Podobně je tomu s údajem, že výrobek je „natural“ nebo „poctivý“, ale také
třeba „dia“. Upřesnění vymezení těchto a dalších údajů velmi oceňujeme.
Za přiměřené opatření lze považovat navržené ustanovení, že balená
potravina, která obsahuje více než 2,5 % soli, se označí obsahem soli
v procentech hmotnostních. To je rozhodně lepší než iniciativy sociálního
inženýrství na bázi regulace spotřeby umělým navyšování ceny „nezdravých“
(?!?!) potravin.
Nadšení z návrhu vyhlášky ale opadne, když se dostaneme
k ustanovení, kterým ministerstvo zamýšlí vydefinovat „český
výrobek/potravinu“. Jak uvádím výše, iniciativu samotnou lze pochválit, navržené
znění ale již méně. Navržený způsob je totiž zaměřen proti spotřebiteli a je
proto pro nás nepřijatelný.
Spor jistě nevyvolá podmínka, že potravinu je možné dobrovolně označit
slovy „česká potravina“ pokud výrobek byl vyroben na území České republiky a že
i výrobce je podnik usazený na území České republiky (i když druhá podmínka už
může být poněkud kontraverzní).
Pro nás, spotřebitele, je však problémem ustanovení, že nejméně 75 %
složek k výrobě „české potraviny“ musí pocházet z České republiky. Takový
princip pokládáme za nesmírně zjednodušený a proto v zásadě za
problematický a konečně tedy neakceptovatelný. Jeho uplatnění by poškodilo nepochybně
zájmy spotřebitele a je tedy proti deklarovanému smyslu legislativnímu
zakotvení pojmu „český výrobek“.
Jistě, navržený limit může být logický z hlediska zastoupení jednotlivých
složek a takto se jevit jako oprávněný. Některé složky potravin se přece u
nás nevyrábějí.
Z hlediska surovinového zastoupení je však jakýkoliv limit menší
než 100% vůči spotřebiteli kontraproduktivní. Výše citované ustanovení totiž
čti: Až 25 procent ve výrobku „české potraviny“ nemusí pocházet z České
republiky. Takže? Mléko – česká potravina by mohlo obsahovat až 25 % mléka
jiného původu, obdobně mouka v chlebu atd., atd. Toto nelze z hlediska
spotřebitele akceptovat. Rozhodně podporujeme myšlenku, že by základní surovina
(tj. ta uvedená v označení nebo zastoupená více než z 50 %) měla ze 100 %
pocházet z tuzemska - ČR.
U uvedeném smyslu proto návrh vyhlášky Sdružení českých spotřebitelů
rozporuje. Další možnosti řešení jsme připraveni řešit a navrhovat v rámci
pracovní skupiny ze zástupců zainteresovaných stran, kterou navrhujeme ustavit.
Ing. Libor Dupal, ředitel Sdružení českých spotřebitelů