Oblast potravin a výživy je provázena mnoha fámami a bludy. Dnešní doba je „díky“ elektronickým médiím pro jejich šíření ideální.
V jednom starém filmu se praví (parafrázuji):
„Boule, rány, kuří oka, vše vyléčí kolaloka!
Ověřeno lékařskými kapacitami.
Ověřeno i v případech klinické smrti.“
Většina populace se tomuto výroku asi ani nezasměje, je přeci tak omšelý. Bezprostředně po zhlédnutí filmu, v soukromé chvilce u svého elektronického média, zaznamenají lidé mailovou zprávu či náhodně (?) nalezenou informaci na googlu, která je prakticky identická, a obdrženou či nalezenou radu začnou zcela váženě aplikovat. Na sobě, na partnerovi, na rodičích, na dětech…
Šiřitelé fám a bludů (mohou to být i naši přátelé) alespoň chvilkově informacím, které dostali či vyhledali, podlehli.
Iniciátoři fám a bludů mají obvykle jiné, obvykle velmi praktické důvody, než ono svaté přesvědčení o jejich podstatě a pravdivosti.
Základní praktika oslovení čtenářů je ale obvykle jednoduchá. Vychází z hlubokého (a ne zcela neoprávněného) předpokladu, že 99,9 % české populace ví o chemii tolik, co autoři těchto iniciativ sami – totiž nic. Hluboce totiž platí, že v okamžiku kdy jsme našli na rozvrhu hodin prvně chemii, téměř všichni jsme šli daný den do školy s pocitem „chemie, chemie, z tebe blbě mi je“. Chemií jsme neposkvrněni, věříme jakémukoliv blábolu, který nám je náležitě „vědecky“ předložen a vysvětlen. Že o chemii neví nic ani autoři těchto doporučení, mnohdy páni doktoři (s titulem MUDr. aby nedošlo k omylu), je z desítek a stovek iniciativ jimi podpořených zřejmé.